Cachorro

Jorkšírský teriér (ilustrační foto z www.psi-plemena.cz)

„Rafael a Eliane nás v minulosti víckrát navštívili. Byli na mých narozeninách a také na velóriu [velóriu] (rozloučení se s mrtvým) mého cachorro [kašóhu] – psa…“ zmiňuje Brazilka Laura naše společné přátele.

„Na velório koho?“ nejsem si jistý, jestli jsem dobře rozuměl.

„Nickyho … Ach.“ Lauřin hlas se zachvěje bolestnou vzpomínkou. „Podívej,“ listuje v mobilu a ukazuje fotky, na kterých se tiskne k malému jorkšírovi. „Byl to můj miláček. Byl s námi jedenáct let, než nás loni opustil. Stále máme doma urnu s popelem po kremaci, nejsem schopna ho pohřbít…“

Koukám trochu vyjeveně, ale snad to vypadá soucitně. Laura se rozpovídá:

„Kdysi jsem šla na trh se štěňaty. Neměla jsem v úmyslu pořídit psa, ale ON mi prostě skočil do náruče. A už tam zůstal. Byla to láska na první pohled. Ach, jak byl gracinha [grasíňa], rozkošný!!! Stále ho vidím, jak inteligentně naslouchá, jak mě přichází empaticky podpořit, vždycky když na mě padl smutek…“

Jedenáct let je na psa celkem požehnaný věk, myslím si v duchu, ale neodvážím se říct.

„Ke stáru byl hodně nemocný. Třikrát byl na operaci s ledvinovými kameny. Vždy se z toho dostal! Měl takovou sílu. Na začátku loňského roku se začal divně motat, narážel hlavou do zdi. Mysleli jsme si, že je to Alzheimer. Vzali jsme ho k neurologovi…“

„Jako k PSÍMU neurologovi?“

„Ano, byl to vynikající specialista. Poslal Nickyho rovnou do nemocnice na JIP (jednotku intenzivní péče) pro zvířata. Víš, tam nemůže přijít každý, příjem je jen na doporučení odborníka. Noc tam stojí 2.000 reálů (cca 14.000 Kč). Nemůžeš ani chodit volně na návštěvy, lékaři to nedovolí, pokud by to tvého miláčka mohlo příliš rozrušit. Tam Nickymu našli nádor na hlavě. V místě, kde nešlo operovat. Ještě tři dny se trápil v křečích, dávali mu tišící léky, ale ani ty nezabíraly. Nad ránem čtvrtého dne zemřel.“

„Mou dceru (vysokoškolskou studentku veteriny) ta ztráta strašně zasáhla, musela k psychologovi a brala antidepresiva. Přichystali jsme Nickymu velório, podívej (fotky z růžového nazdobeného lože, kde zpod pokrývky vykukuje hlava mrtvého psa). A teď,“ do Lauřina hlasu se vrátí pozitivní náboj, „si nechám z jeho chlupů, co jsme si schovali, udělat prsten! V USA je jedna firma, která umí ty chlupy zpéct do takového kamene a ten pak zasadí do prstenu. Chápeš? Je o to strašný zájem, mají dlouhý pořadník! Tak čekáme, až se na nás dostane řada…“

Jedna z věcí, které charakterizují Brazílii, jsou obrovské sociální rozdíly – mezi psy. A také mezi páníčky, z nichž někteří mají na předloktí vytetované jméno svého čtyřnohého miláčka, včetně data narození a úmrtí.