Kdy jste naposled plakali? Kdy jste si naposledy DOVOLILI plakat? (A komu jste o tom řekli?)

Ženy se možná zamyslí, muži povytáhnou obočí. V naší kultuře se slzy zkrátka nenosí. Pohledem z Brazílie jsme zemí tvrdých lidí. Jsme tvrdí mezi sebou a jsme tvrdí i sami k sobě.

„Chorei de emoção, cara,“ [šorei dži emosãu] popisuje mi kamarád Brazilec svůj zážitek, když se poprvé mohl projít po Karlově mostě, který do té doby znal jen z fotografií a o jehož návštěvě dlouho snil. „Brečel jsem dojetím…“

A já mu to přeju. A já mu to vlastně závidím.

Chorar de tristeza, chorar de alegria, de felicidade. Brečet zármutkem, brečet radostí, štěstím. Brazilci nesporně umí emoce plně prožívat. A také jejich jazyk přetéká výrazy, které popisují emoční stavy. Protože u nich je normální nejen cítit, ale i o pocitech komunikovat.

Když zadáte do českého googlu „brečel jsem štěstím“, vypadnou na první stránce hned dva odkazy, kdy náš tisk cituje – BRAZILCE (fotbalisty Neymara a Júlio Césara, to ponechme stranou). No není to dojemné? :-)