Park Ibirapuera je možno právem označit za zelené plíce São Paula. Právě jsem dokončil lehké proběhnutí – takové, jaké dovolilo dvaatřicetistupňové vedro – a vycházím zpět do městského ruchu branou číslo deset. Tou, která ústí na třídu Pedra Álvarese Cabrala nedaleko Monumento às Bandeiras – obřího žulového sousoší na památku těch, kdož dobývali/plenili (dle úhlu pohledu) brazilské vnitrozemí v koloniálních časech. Mé dnešní sportování ještě zcela neskočilo, zbývá mi vyšlápnout na kopec k Avenidě Paulista, kde je můj hotel.

Kousek přede mnou opouští Ibirapueru také trojice mladých lidí. Muž a dvě ženy, štíhlé a elegantní. To jsou holt krásy Brazílie, říkám si v duchu.

Všichni tři zamíří, shodně jako já, k přechodu přes šestiproudou komunikaci, která v těchto místech rámuje park. Semaforu trvá dobré dvě minuty, než vystaví stopku proudu aut. Mezi hlukem motorů zaslechnu pár slov, co mi přijdou povědomá. Že by se mi portugalština natolik vryla pod kůži, že mi její útržky zní jako mateřština?

Kdepak, JE to moje mateřština!

„Ahoj, vy jste Češi?“

Trojice se na mě překvapeně otočí.

„Ano. Já tady studuju a tihle jsou u mě na návštěvě…“ odpoví jedna ze slečen.

„Svět je ale malej,“ dodá kamarádka.

Ale ne, svět není zas tak malej. Prozradím vám, v čem se skrývá trik: všichni paulistanos (obyvatelé São Paula) totiž jezdí do parku zásadně autem. Takže když budete chtít v tomto dvacetimilionovém městě potkat krajany, zkuste zalovit na přechodu pro chodce! Máte poměrně solidní šanci.

Přechod se po místním řekne faixa de pedestres [fájša dži pedéstris].